Ale jakmile se řeč stočí k volejbalu, hlas mu zní o něco živěji. Lehce se usměje. A je jasné, že pod tou klidnou pracovní slupkou je někdo, kdo ví, jak chutná výhra. A taky jak bolí porážka. Jen se to neděje v zasedačce, ale na palubovce. 

Propletená sportovní a pracovní kariéra 

„Jak jsem se dostal do TD SYNNEX? V roce 1996 jsem studoval vysokou školu a potřeboval nějakou brigádu. Můj trenér z volejbalu se mě zeptal, jestli něco nehledám. Jeho syn byl tehdy ředitelem firmy Expert & Partner, což je vlastně předchůdce dnešního TD SYNNEX,“ vzpomíná Petr Douda. 

V tu chvíli nikdo netušil, že jde o začátek kariéry, která dnes trvá už víc než čtvrtstoletí. „Ze začátku jsem pomáhal s překladem produktových listů a technických materiálů. Dnes vedu celou divizi HPE.“ 

Z původně krátkodobé brigády se stala profesní dráha. A ta byla od začátku doprovázená i sportovním světem volejbalu. 

Image

To, že má Petr ke sportu blízko, není divu, proudí mu doslova v genech. Jeho dědeček, František Douda, byl atlet, reprezentant, držitel světového rekordu ve vrhu koulí a bronzový medailista z olympijských her. 

„Měl jsem v rodině obrovský vzor. Chtěl jsem jít původně jeho cestou a věnovat se disciplínám jako skok do dálky, do výšky, oštěp. Ale atletika mě časem zklamala. Tréninky sestávaly jen z běhání, k disciplínám jsme se dostávali pouze sporadicky a to mě nebavilo. A tak mě rodiče nasměrovali k volejbalu, který sami amatérsky hráli.“ 

Volejbal ho provázel celé dospívání. Začínal v Dukle Praha, zamiloval se do týmového ducha, a i díky svým téměř dvěma metrům výšky měl na hřišti vždy pevné místo. Postupně se z něj stal hráč první ligy, ve které pravidelně nastupoval do turnajů celých třiadvacet let. Sám byl pak u zásadního momentu českého volejbalu, kdy se i za jeho pomoci vrátila extraliga do Prahy. 

„Měli jsme skvělý tým. Dvakrát jsme vyhráli první ligu. V roce, kdy jsme postoupili, jsme věděli, že extraliga si zaslouží profesionální zázemí. Tak jsme to přenechali jiným a vrátili se zpátky do první ligy. Bylo to férové rozhodnutí.“ 

Nabídka profesionální smlouvy přišla. Ale práce zvítězila 

Ne, že by Petr na extraligovou úroveň neměl výkonnost. Už po vysoké škole dostal nabídku, která by mu zajistila, že by se z jeho koníčku stala práce. „Seděl jsem nad tím s tehdejší přítelkyní, dnes manželkou. A řekl jsem si: „Co budu dělat za deset let? Co když se zraním? Co když mi ujede vlak ve vzdělání, v praxi?“ 

Rozhodl se tehdy pro to, čemu říká „radostný volejbal“. Ne vrcholový, ale přesto velmi kvalitní. Kombinace práce na plný úvazek a sportu na vysoké úrovni není jednoduchá, ale pro něj to byla nejlepší rovnováha. 

Image

„Dneska vím, že to byla správná volba. Práce mi dává smysl, sport mi dává energii. A jedno bez druhého by mi chybělo. Volejbal je navíc kolektivní sport, kde je pro úspěch klíčový společný výkon a souhra týmu, stejně jako pak v práci.“ 

Dnes i v jednapadesáti letech hraje dál. A co víc. Hraje po boku svého třiadvacetiletého syna v první třídě pražského přeboru. „To je pro mě obrovská radost. Když stojíme vedle sebe na hřišti, říkám si, že to za tu dřinu stálo.“ A nejen syn, i dcera pokračuje v rodinné tradici. Dnes hraje extraligu za Olymp Praha. „Když jsem ji sledoval v televizi, měl jsem velkou radost. Těší mě, že si k volejbalu našli sami cestu a baví je to.“ 

Sport jako psychická hygiena 

Pro Petra je volejbal víc než jen koníček. Je to způsob, jak zvládat tlak práce, jak se mentálně pročistit. „Po práci se mi na trénink často vůbec nechce. Ale pak se tam dostanu, dvě hodiny hraju, potím se a vracím se domů s čistou hlavou. Jsem fyzicky unavený, ale psychicky odpočatý.“ 

Pravidelný pohyb mu pomáhá zvládat i stresující období. Třeba uzávěrky, náročné projekty nebo vedení týmu. „Sport je pro mě prostě způsob, jak si udržet vnitřní rovnováhu. Bez něj bych jen těžko zvládl tlak i zodpovědnost, kterou moje práce přináší.”