Ve vlnách byznysu je Martin Janeček jako ryba ve vodě. Nikdy neplave s proudem, ale rád objevuje nové cesty, jak přinášet zákazníkům požadovaná řešení s přidanou hodnotou. Na dovolené v Egyptě před lety náhodou objevil potápění, ve kterém vidí mnoho paralel ke své práci. Specializuje se na vrakové potápění, jeho vášní je potápění v jeskyních a díky téhle zálibě poznal i svoji manželku. Na souši i ve vodě se tak každý den pohybuje v prostředí, ve kterém přirozeně nedýcháme a kde je kolem nás spousta rizik.
„Potápění je pro mě kolektivní sport individualit, protože pod vodou je člověk vždycky sám za sebe. Je připravený na to, že něco může selhat, a je mentálně připravený si ty věci vyřešit sám. Díky kolektivu je však tento zážitek mnohem intenzivnější,“ říká muž, který má od mala sport doslova v krvi.
Dobrodružství u bombardérů, ale i životní láska
Už ve svých šesti letech začal hrát basketbal a jeho snem byla NBA. Basketbalu věnoval nejen všechen svůj volný čas, ale upřednostňoval ho i před školou. „Měl jsem pocit, že budu Michael Jordan a jednou se budu basketem živit. Na průmyslovce jsem měl individuální studijní plán a do školy jsem téměř nechodil. Díky tomu jsem se nikdy nenaučil učit se systematicky, takže příprava na maturitu byla peklo. Po prváku na výšce se mi naskytla brigáda v oboru IT, a tak jsem za 15 Kč prodával diskety. Shodou okolností jsem se během 14 dnů stal z brigádníka vedoucím pobočky a do školy jsem se už nevrátil,“ vzpomíná dnes na své začátky se sportem i s oborem IT.
Další náhoda tomu chtěla, že na dovolené v Egyptě kývl u bazénu na nabídku potápěčského kurzu. Pozorovat podmořský svět mu ale nestačilo a chtěl víc. K jeho největším podvodním zážitkům tak dnes patří vedle objevování vraků bombardérů a potápění v jeskyních také seznámení s jeho manželkou. „Kdybych se nepotápěl, nenašel bych ji. Naše svatební cesta vedla na nejkrásnější korálové útesy Raja Ampat v Indonésii, kde jsme zblízka obdivovali manty, žraloky, želvy, různé nahožábré plže a spoustu ryb. Bylo to neuvěřitelně nádherné,“ popisuje.
Ovšem jeho nejoblíbenější typ potápění má úplně jiný cíl. Má nádech tajemna, není tolik okoukané a o samotný sport tady tolik nejde. Podstatou vrakového potápění je nalézt a identifikovat potopený stroj, jako se mu to povedlo u bombardéru B24 Liberator z druhé světové války, který našel v hloubce 90 metrů u chorvatského ostrova Vis.
U potápění v jeskyních vstupuje na scénu pověstné mužské ego. Doplavat co nejdál a co nejhlouběji. „V jeskyních se pohybujeme až dva kilometry od vstupu v hloubkách kolem 70 až 80 metrů, takže délka takového jednoho ponoru je 4 až 5 hodin. To je pro řadu lidí velmi těžko představitelné,“ prozrazuje. Právě z jeskynního potápění ve Francii si ale odvezl i zážitek, který si bude navždy pamatovat. Zasekl se do úzkého otvoru a nedařilo se mu dostat se tam, ani zpět. „V tu chvíli jsem věděl, že nesmím propadnout panice. Soustředil jsem se na dýchání, postupně jsem se uklidnil, vydechl a protáhl se. To byla situace, která mě hodně zasáhla, kdy jsem si musel uvědomit správný postup a nenechat se ovládnout panikou,“ popisuje.
Historie na dně Vltavy
Nikdy ho nenapadlo, že by se díky potápění začal zajímat i o další vědní obory. „Ve škole pro mě byl dějepis povinná hrůza, ale vrakové potápění mě přivedlo k tomu, že jsem si chtěl jednotlivé objekty nebo vraky, co jsem našel, zasadit do nějakého širšího kontextu. Sice jsem do té doby nevěděl, ve kterém století žil Karel IV., ale díky potápění jsem se dostal k archeologickému průzkumu pod Karlovým mostem, kde jsme hledali a monitorovali základy Juditina mostu, který na tomto místě stával předtím a který strhla povodeň,“ vypráví s nadšením a přidává další zážitky s nádechem minulosti, protože ve Vltavě hledal i artefakty Mostecké věže, kterou ostřelovali Švédové. Její stěna je totiž při pohledu z mostu úplně holá, zatímco z druhé strany je na ní spousta reliéfů, takže tady existoval předpoklad, že po ostřelování tyto ozdobné prvky zůstaly ve vodě. Prozkoumával ale i dno Orlické přehrady, kde hledal, jak tady vypadal život před zatopením. „Je tam spousta budov, mlýny nebo vodní elektrárna, které už jsou součástí historie. Jiné příběhy se odehrávaly v zatopeném vápencovém dole v Budapešti, kde Němci během druhé světové války opravovali motory k messerschmittům,“ přidává další perličku.
Vedle historie ho potápění přivedlo ještě k fyzice a jejím zákonitostem. „Pokud člověk chce nějakým způsobem pod vodou rozumně fungovat, musí si uvědomit celou řadu věcí a naučit se spoustu fyzikálních zákonů, které dosud v životě nepotřeboval. Třeba problematika dekompresního potápění je věc, která mě vyloženě nadchla, zajímalo mě, jak bude na moje tělo působit,“ prozrazuje.
Není potápění jako potápění
Existují čtyři úrovně potápění. První je resort diver, tedy člověk, který sice má nějakou úroveň certifikací, má schopnosti, ale potápí se jenom na dovolené v resortu jednou za rok. Druhou skupinou jsou rekreační potápěči, kteří se potápějí pravidelněji v nějaké úrovni odpovídající jejich kvalifikaci třeba i někde v Čechách. Techničtí potápěči už mají vyšší úroveň kvalifikací, ale i možnosti hloubek. Nejtěžší disciplínou je freediving, tedy nádechové potápění bez dýchacího přístroje. To je fyzicky velmi náročná disciplína, která vyžaduje velmi dobrou kondici fyzickou i mentální, protože mozek spotřebovává asi třetinu kyslíkové energie.
Základním pravidlem při jakémkoli druhu potápění je dobře znát svůj zdravotní stav. „To není fráze. Při každé nehodě se píše, že tomu selhalo srdce, tomu došel vzduch, ale za drtivým množstvím potápěčských nehod stojí nějaká zdravotní indispozice, která se v prostředí, jež není člověku přirozené, samozřejmě prohloubí,“ upozorňuje. Pokud by nenastala pod vodou, dohnala by člověka třeba na golfu.
Pro rekreační potápění v Egyptě člověku stačí dobrá fyzická kondice. Náročnější než samotné potápění ve vodě je operace s poměrně těžkou výstrojí. Jestli to ale člověk myslí s potápěním vážně, je potřeba o sobě vědět víc. „Svůj zdravotní stav znám dobře, vím, že mám v pořádku Eustachovy trubice, jsem schopný vyrovnávat tlak, mám správně nastavené plíce, nemám žádnou srdeční vadu, která by se mohla projevit. Dále je potřeba si uvědomit, že pod vodou je člověk méně pohyblivý, takže by měl být připravený na to, že v situacích, kdy se náhle objeví silný proud nebo jsou na hladině vlny, bude muset vyvinout víc energie, aby tu situaci zvládl. Klíčová je ale i mentální připravenost, člověk by neměl k potápění přistupovat zbrkle a snažit se něco urychlit. To jsou přesně ty situace, kdy se začnou kaskádovat drobné nedostatky, které vyústí v nějakou fatální příhodu,“ uvědomuje si.
Stejně jako v práci i pod vodou platí, že nelze říct, že člověk s vyšší kvalifikací nebo ten, kdo se potopil do větší hloubky, je lepší potápěč než ten, kdo má menší úroveň certifikace a nikdy se nepotopil do nějaké hloubky. „Takový člověk může být ve své oblasti extrémně dobrý a v tom spatřuju další paralelu s mojí prací. Poznat a nasměrovat každého člena svého týmu tam, kde je dobrý, a nedívat se okolo. To, že jeden přináší větší obchody, neznamená, že je automaticky lepší nebo že je v týmu hierarchicky výš postavený. Každý zastává takovou pozici, která v danou chvíli přináší týmu nejvíc. A je to stejně tak výborný obchodník, jako člověk v administrativní podpoře, který je precizní a bezchybný, takže díky němu nevznikají žádná rizika,“ vidí další paralelu mezi potápěním a svojí prací Martin Janeček.
Život potápěče v Čechách
Že by změnil práci a začal si potápěním vydělávat, neuvažuje. „Pokud se chcete v českých podmínkách živit jako potápěč, můžete třeba opravovat česla na přehradách, ale to není směr, kterým bych se chtěl vydat. Abych se živil jako instruktor třeba v Karibiku, to by se mi z mého koníčku stala každodenní rutina. Vést kurzy by nemuselo být špatné, ale protože celý týden pracuju s lidmi, tak by to bylo zase o nich. Občas se mi stane, že se nachomýtnu k natáčení, kdy filmaři potřebují záběry pod vodou, nebo se něco někde hledá, tak to jsou takové příležitostné přivýdělky, ale nic, co by dávalo smysl dělat naplno,“ říká.
Kdyby se však naskytla příležitost, chtěl by se věnovat natáčení potápěčského průvodce kolem světa. Chtěl by cestovat po světě a filmovat zajímavé potápěčské lokality a dávat k nim komentáře a doporučení pro ostatní. „Dokumentů sice existují tisíce, ale z potápěčského pohledu obsahují spoustu chyb a překlad do češtiny je pro ně často devastující, protože překládat potápěčskou láhev jako bombu je nesmysl, vždyť všichni víme, že bomby se házejí z letadla, ale potápěči dýchají z láhve nebo z flašky. Myslím, že by se to dalo dělat líp,“ chtěl by šířit osvětu a pojmy správně vysvětlovat.
O tom, že Martin Janeček tráví všechen volný čas pod vodou, není pochyb. Kam se letos ještě chystá? První destinací budou Shetlandské ostrovy, které leží na sever od Skotska u Polárního kruhu. Tady bude ve stometrové hloubce týden objevovat vraky, ke kterým se ještě nikdo nepotápěl. „Zase tady bude adrenalin spojený s potencionálním identifikováním vraků,“ prozrazuje. Pak ho čekají jeskyně ve Francii, kde se bude potápět v křišťálově průhledné vodě, a na podzim unikátní lokalita Scapa Flow, kde byla na konci první světové války zabavená německá válečná flotila, která tady byla ukotvená včetně posádky. „Než aby se dostali do rukou Angličanů nebo spojenců, tak se posádka rozhodla všechny lodě potopit. Takže tam jsou krásně zachovalé vraky v poměrně příjemných hloubkách,“ vypráví se zapálením, ale zároveň se těší i na prosinec, kdy ho čeká týden na lodi v Egyptě a opět potápění k vrakům, ale tentokrát s rybičkami a v teplé vodě.
Co si přečíst i toto?
Ještě docela nedávno hrál tým amerického fotbalu v Ústí nad Labem čtvrtou ligu. Ale poslední roky už válčí v extralize, najímá Kanaďany, Němce či Američany. A dost možná přijde také chvíle, kdy českou nejvyšší soutěž vyhraje. Jedním ze strůjců rozmachu netradičního sportu v severočeské metropoli je také Jan Rosenbaum.
Když přijde řeč na AI, Martinu Hálovi se rozzáří oči a rozpovídá se. Poznáte, že tohle téma už roky sleduje a často otevírá také na svém osobním profilu na LinkedIn. Jeho práce mu samozřejmě pohled pod pokličku velmi usnadňuje.
