Shreyo, jak se ve velké zkratce stalo to, že s vámi právě teď sedíme v pražské centrále TD SYNNEX?

Jsem softwarová inženýrka, a než jsem přišla do České republiky, dělala jsem devět let u nás v Indii v oblasti projektování dat a e-commerce. Právě tam jsem se seznámila s TD SYNNEX – a když se objevila příležitost přejít do Prahy do týmu Quality Assurance, moc dlouho jsem neváhala. Byl to přesně ten typ výzvy, který jsem v daný moment potřebovala.

Co vlastně obnáší pozice softwarové inženýrky v týmu Quality Assurance?

Mám na starosti testování našich řešení a kontrolu kvality. Tedy to, aby všechny funkce a vylepšení, které uvádíme do praxe, splňovaly požadavky a nic v nich nechybělo. V praxi to znamená to, že celé řešení rozložíme na moduly a ty dál na jednotlivé funkce. Pak děláme sprinty, kde testujeme jednotlivé části a funkcionality a procházíme celé řešení od začátku do konce, abychom zákazníkům nabídli, pokud možno, bezchybné řešení. Letos v červnu to budou dva roky, co jsem do týmu nastoupila.

Jaké ty dva roky byly?

Dnešníma očima úžasné. Ale stále vzpomínám na první dny po mém příletu. Byla jsem na jednu stranu nadšená, že jsem v Praze; ale na druhou jsem byla pořádně nervózní, co mě vlastně čeká. Tím spíš, když jsem poprvé přišla do kanceláří, které byly z velké části prázdné, protože doznívala pandemie koronaviru a spousta lidí stále pracovala z domu. Možná právě to mi paradoxně pomohlo se rychleji začlenit do týmu, protože jsem potkávala méně lidí a měla víc času se s nimi pobavit.

Přece jen, těch změn na vás muselo být opravdu hodně. Sama v Praze, daleko od rodiny, jiná kultura, mentalita, jazyk, pracovní agenda. Jak jste s tím bojovala?

Uvědomila jsem si, že musím neustále něco dělat. Naštěstí je v tomto ohledu Praha i Česká republika skvělá. Je tady neuvěřitelná paleta možností a aktivit. Uvědomila jsem si, že musím být neustále zaměstnaná, prací, sportem, kulturou, přáteli – a nemít skoro žádný volný čas, abych neměla prostor utíkat v myšlenkách za rodinou. To se povedlo a dnes můžu říct, že se tady cítím opravdu doma.

Image

Taky jste. Vždyť už nosíte český reprezentační dres v kriketu. Jak se člověku povede dostat se během pár měsíců do národního týmu? Je to jen tím, že jsme v kriketu outsideři a na rozdíl od Indie to pro nás není národní sport?

Z velké části to tak samozřejmě je. (směje se) Indové jsou do kriketu blázni, hřiště najdete na každém rohu, hraje to každý, vlastně už od malička. Ostatně, já jsem se sourozenci hrávala celé dětství a můj táta je kriketový trenér. Asi po půl roce v Praze jsem se zmínila kamarádce, že bych si ráda někde znovu zahrála, a dostala jsem možnost si zatrénovat s jedním místním výběrem. Upřímně, byla jsem fakt špatná a první trénink byl opravdu průšvih. Byl únor, venku padal sníh a hrálo se v hale, na což jsem nebyla zvyklá. Hrálo se s jiným míčkem a v jiných podmínkách, ale holky na mě naštěstí nezanevřely a daly mi prostor k rozkoukání.

Co je vaší nejsilnější kriketovou stránkou?

Kriketový míček je pořádně těžký. Ale já proti němu vždycky běžím čelem. Nikdy neuhýbám a nemám strach z ran. Mám to tak už od malička, že jdu do všeho po hlavě. Ostatně když jsem hrávala s bratry, musela jsem se jim přizpůsobit a dokázat, že mezi ně patřím. Můj táta tou dobou moje hraní neviděl úplně rád. Přece jen pocházím z tradiční indické rodiny a úkolem žen není běhat po hřišti, ale vytvářet zázemí.

Co táta říkal ve chvíli, kdy jste mu řekla, že vás povolali do českého národního týmu?

Všichni byli v šoku. Vím, že první zápas vysílali nějaké internetové streamy a celá rodina a vlastně i celá vesnice, odkud pocházím, byla přilepená u obrazovek – a fandila. Psaly o tom noviny. Nejen regionální, ale i celostátní. Všichni jsou na mě hrdí a jsou mými největšími podporovateli. Přece jen, vídat své dítě v televizi, je pro ně zadostiučinění. I když hraje v jiném národním dresu.

Image

Jaký je pro vás život v České republice? Jací jsme my Češi vašima očima? Jak se tu žije a pracuje?

Jsem tu mimořádně šťastná. Vzal mě mezi sebe nejen kriketový tým, ale i pracovní tým tady v TD SYNNEX. A vůbec, celá společnost je hodně otevřená a přátelská, životní hodnoty jsou tu nastaveny správně. Líbí se mi, že pracovní den má v průměru osm pracovních hodin a že když je odmakáte naplno, zbývá dost prostoru na další život. V Indii je obrovská konkurence, zvláště v odvětví IT; a člověk si neustále sám na sebe vytváří tlak a snaží se pracovat stále víc, protože ví, že na jeho místo čeká zástup dalších. Tím pádem práci provází daleko větší stres. Pro mě samozřejmě není problém dělat víc, než je potřeba. Ale jsem ráda, že můj pracovní život má své hranice a že mi zbývá spousta času na další aktivity.

Tipuju, že do nich jdete po hlavě.

Ano, zkouším všechno, co se dá. V zimě jsem jezdila na snowboardu, přes léto chodím po horách, jezdím na výlety. Také miluji tanec. Od pěti let tančím a v posledních měsících jsem měla možnost několikrát vystoupit i v Praze, když mě pozval ICCR (Indian Council for Cultural Relations) či indické velvyslanectví a já jsem mohla prostřednictvím tanečních dovedností představit naši kulturu významným hostům. Zkrátka – snažím se být neustále v pohybu, hodně pracovat, hodně trénovat a žít na plné pecky.